Jsou současné vztahy mezi Německem a Českou republikou skutečně nejlepší v historii I

„…Rozhlasová stanice Deutschlandfunk ve svém zpravodajství zdůraznila opakovaná prohlášení obou prezidentů o tom, že vztahy Německa a Česka jsou nejlepší v historii a že základ vzájemného partnerství je nezávislý na politické situaci v obou zemích…“

(Výňatek z článku „Babiš přivítal Steinmeiera v Hrzánském paláci. O čem diskutovali?

13:01 27.08.2021, Sputnik)

Tak jaké jsou česko-německé vztahy ve skutečnosti? Abychom mohli pravdivě odpovědět na vznesenou otázku, podívejme se na několik zvlášť významných skutečností, které negativně či pozitivně ovlivňují kvalitu těchto vztahů.

I. Reparace, které nám Německo dosud nezaplatilo

ČR je nástupnickým státem České a Slovenské federativní republiky. Její nárok na reparace od Spolkové republiky Německo, jež je nástupnickým státem nacistického Německa,, je založen na následujících právních skutečnostech:

1. Na Pařížské reparační dohodě (dohoda č.150/1947 Sb., o reparacích od Německa…ze dne 21. prosince 1945), která náš nárok na reparace od Německa zakládá. Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která nebyla změněna a stále trvá. Československá republika byla jejím jedním ze signatářských státu.

V době podpisu této smlouvy německá vláda neexistovala. Moc nad Německem společně vykonávaly spojenecké mocnosti. Měly právo ukládat Německu povinnosti a také se za něj zavazovat.

Pokud víme, tak podklady pro vymáhání reparací na Německu vypočítávalo v poválečné době ministerstvo financí ČSR, v jehož čele stál Vavro Šrobár. Ten ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun. V pozdější době jsme se setkávali zcela běžně s částkou 360 miliard korun v hodnotě z roku 1938. Její potvrzení či upřesnění nás v nejbližší době, kromě dalšího, čeká.

Naše nároky na reparace nejsou promlčeny, ani jsme se jich nevzdali. Trvají. Povinnost SRN zaplatit nám reparace také trvá. V souvislosti s tím zdůrazňujeme, že je otřesné, že ani za 76 let nám SRN nebyla schopná reparace zaplatit. Dosud nám zaplatila přibližně 0,5% z celkové částky. Současné Německo o sobě tvrdí, že je právním státem, proč tedy takto dlouhodobě zraněné právo nezhojí splněním reparačních povinnosti vůči nám?

V souvislosti s tím navrhujeme, aby všechna fakta, která o reparacích soustředilo a soustředí v budoucnosti, MZV ČR byla v brzké době zveřejněna na jeho stránkách tak, aby byla dohledatelná. Jako občané ČR v souladu s Čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, máme právo na takovéto informace a tohoto práva se dovoláváme.

2. Na jednom z principů mezinárodního práva, který jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti uhradit škody, které jí agresí vznikly.

Ani dnes není pochyb o tom, že agresorem bylo Německo a my její obětí. Uvedený princip mezinárodního práva platí obecně. ČR ani SRN jej jednotlivě ani společně nemohou měnit. I z hlediska uvedeného principu naše právo na reparace trvá.

3. Naše právo na reparace je též založeno na veřejných a závazných projevech některých německých ústavních činitelů. Prvním z nich byl Willy Brandt, německý kancléř, který v Praze počátkem 70. let minulého století prohlásil, v debatě o reparacích, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států, tedy SRN a NDR. Argumentoval tím, že přece nemůžeme spravedlivě požadovat na SRN, aby platilo reparace i za NDR.

Posledním z nich byl H.-D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Ten prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Poté požádal o další čas. Argumentoval tím, že v současnosti probíhají celoněmecké volby a po jejich skončení dojde k jednání o reparacích. Volby odezněly, ale němečtí diplomaté na reparace přestali slyšet. Přesto jeho slib jednat o reparacích a dohodnout se odezněl. SRN by měla i v souladu s touto skutečností jednat. My jsme panu Genscherovi věřili a v dobré vůli jednali. Je nyní již naléhavou otázkou, aby i SRN závažná prohlášení svých ústavních činitelů vzala na vědomí a v souvislosti s dalšími fakty byla připravena k diplomatickým jednáním o reparacích, případně, což by odpovídalo výše uvedeným skutečnostem, mezinárodněprávnímu postavení SRN, sama tato jednání vyvolala.

4. Naše právo na reparace od SRN trvá. Obrátili jsme se peticí “Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum“ nejen na Ing. A. Babiše, předsedu vlády ČR, ale také na Petiční výbor Evropského parlamentu a A. Merklovou, kancléřku SRN.

Pan premiér Babiš i Ministerstvo zahraničních věcí ČR zastávají stanovisko, že „Je potřeba připomenout, že již v roce 1997 v česko-německé deklaraci, kterou přijaly ČR a SRN, se obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují…“.

My jsme přesvědčeni, že tomu tak není. Především je nutné zdůraznit, že naše právo na reparace prvotně založila Pařížská reparační smlouva, jejímiž signatáři jsou USA, Velká Británie, Francie a další. K nim patří i Československá republika. Pokud dojde k rozporům mezi touto mnohostrannou mezinárodní smlouvou a Česko-německou deklarací (ČND), pak v rozporných ustanoveních je ČND neplatná. Nadto v dalším našem výkladu ukážeme, na jednotlivých konkrétních případech, že německá strana již dlouhodobě a opakovaně ČND porušuje, aniž by naše ústavní orgány by na toto jednání německou stranu upozorňovaly, aniž by proti tomu ve významných případech protestovaly.

V této souvislosti je důležité zaznamenat i následující fakta. Německo jako bývalá koloniální mocnost samo označila své jednání v Namibii na přelomu 19. a 20 století, jehož se dopustilo proti domorodým kmenům, které povstaly proti jeho kruté nadvládě, za genocidu a nabídlo své bývalé kolonii i odškodné. Jeho výši však rada náčelníků označila za potupnou a německou nabídku odmítla. Jednání s vyloučením veřejnosti zřejmě mezi oběma stranami dále probíhají.

Zatímco v Namibií Němci zabili nebo zavraždili přes osmdesát tisíc domorodců, naše oběti v druhé světové válce dosáhly počtu 360 tisíc lidí. Materiální škody, které nám způsobilo Německo, dosáhly téměř 360 miliard Kč v hodnotě z r. 1938. Zatím nám Německo zaplatilo necelých půl procenta z reparací, které nám dluhuje.

Německo nám reparace nezaplatilo a zřejmě zatím nemá ani v úmyslu je zaplatit. V Polsku a Řecku vláda i parlament určily výši reparací, které hodlají na Německu vymáhat. Německo jejich nároky odmítá. Oba státy však trvají na svém. U nás je situace jiná. Vláda ani parlament zaujímají jinou pozici než ústavní orgány Polska a Řecka. Domníváme se, že jim chybí odvaha obrátit se na SRN s podnětem na zahájení jednání o dlužných reparací.

Když si uvědomíme, v jaké době žijeme, jak náš státní dluh roste, jak miliony žijí v chudobě či v nedostatku, jak probíhají každoroční zápasy o vyšší důchody, které by zajišťovaly jejich uživatelům důstojnější život, kdy také jde o přehazování několika miliard z jedné rozpočtové kapitoly do druhé, a na druhé straně necháváme bez povšimnutí 6 - 8 bilionů korun, které nám Německo na reparacích dluhuje. Je to k nevíře, ale je to pravda.

Starší generace zažily jak rok 1938, tak i šestiletý krvavý teror v protektorátu, zažily bídu i podvýživu, různé nemoci z nich plynoucí. Po roce 1945 jsme museli vlastníma rukama odstraňovat následky války a německého „válečného hospodaření“. Kus našeho života na to padlo.

Naše právo na reparace dále trvá. Je nepromlčitelné. Nyní jde o to, abychom své právo dovedli také uplatnit a získat biliony korun, které by umožnily oddlužení státu a stamiliardové investice do ekonomiky a sociální oblasti. Tak by bylo pomoženo našemu státu, národu, každému z nás. Dobré účty dělají dobré přátele.

Reparace, které nám Německo nezaplatilo, nám neumožňují říci, že vztahy mezi ČR a SRN jsou tak dobré, jak nikdy dříve v dějinách nebyly. Libovat si může pouze dlužník, nikoliv věřitel.

Dr. O. Tuleškov